Buďme k sobě milejší – i maličkost může někomu pomoct zlepšit den

Nestává se často, že sem píšu osobní věci. Včera jsem se ale ocitla v situaci, kterou si nechci nechat pro sebe.

Kdo zná nákupní centrum Central, ten ví, že je to trošku bludiště. Koneckonců jako většina obchoďáků. Architekti umí velmi důmyslně využít obecně špatný orientační smysl, aby návštěvníky provedli kolem co největšího množství obchodů. Jsem ráda, že se počítám k té menšině, která se v takových prostorách obvykle zorientuje velmi rychle, a i návštěvu v IKEA dávám v průměru do 15–20 minut.

Včera jsem si šla vyzvednout jednu zásilku. Parkoviště – výtah – prodejna – výtah – parkoviště… Za normálních okolností taky desetiminutová záležitost. Při čekání na výtah zpátky se k výtahu doslova došoural asi 85–90letý dědeček. Oba jsme nastoupili v prvním patře a ptám se ho, co mu mám zmáčknout… „Nulu… Hledám poštu.“

„Ale pane, pošta je v jedničce… Tam jste nastupoval. Jen je na opačné straně.“

Bylo vidět, jak se v něm mísí miliony pocitů. Od zoufalství přes zklamání až po zlost. Vystoupila jsem s ním v nule a snažila se mu naznačit, že obchoďák je do kruhu. Nepomohlo. Myslím, že to spíš posílilo jeho pocit marnosti. Tak říkám… „Pojďte, odvedu vás tam.“

Společně jsme znovu nastoupili do výtahu, vystoupili v jedničce a pomalu, pomaličku jsem ho středem dovedla na dohled pošty. Tak málo stačilo, aby se hněv v jeho očích změnil v dojetí a radost. Několikrát jsem se ujistila, jestli si pamatuje cestu zpátky k výtahu. Když jasně a zřetelně popsal celou trasu, odešla jsem dál po svých. Budu jen věřit, že cestu opravdu našel… A pokud ne, tak že zase našel někoho, kdo mu v té situaci pomohl.

Proč o tom ale vlastně mluvím… Pro mě tahle akce znamenala asi pětiminutové zdržení. Ale pro něj znamenala extrémně moc. Nejen to, že v budově, která je pro něj absolutně nepřehledná, konečně našel poštu, kterou tak zoufale hledal. Nejen to, že si pravděpodobně mohl vyzvednout důchod nebo zaplatit elektřinu. Ale hlavně to, že měl na malou chvilku pocit, že není sám a že lidská sounáležitost není ani v dnešním světě jen historkou z románů.

Proto můžu jen zopakovat – Buďme k sobě milejší… Drobnosti dělají svět lepším. Nejen velké skutky. A to, co je pro vás maličkost, může pro někoho jiného znamenat ohromnou pomoc a naději.